ORAVAMAN

Poloviční triatlon bude vždy o kombinaci plavání – cyklistiky – běhu, ale v kulise Západních Tater tento sport dostává jiný rozměr.

Oravaman 11 ročník proběhnul 16. 07. 2022 v obci Zuberec na tratích 2km plavání, 90km kolo a 21km běh Do cíle doběhlo celkem 162 borců všech kategorií.

Nejrychlejší byl Petr Soukup z YOGI, který náročnou horskou trať zdolal za 05:20:57 a s převahou cca 7minut před druhým borcem Danielem Kravianským z teamu Košic se stal absolutním vítěze.

Petr Soukup 1. místo s časem 05:20:57 – plavání 0:27:19, kolo 2:46:40, běh 2:04:44

Petr Soukup hodnotí:

Plavání – 2km jsou rozděleny do 2 trojúhelníkových okruhů po levé ruce s kraťoučkým výběhem na břeh do druhého kola. Necelá dvoustovka závodníků vbíhá do boje. Vbíhá doslova, protože díky sníženému stavu vody to relativně dlouho dobu opravdu lze. Klasicky trochu napálím prvních 100m a poté se řádně rozhlídnu. Početnější skupina plave napravo ode mě, takže se k nim připojuji. Zařadím se do vláčku na 3. místo a koncentruji se více na sebe než na soupeře. V průběhu druhého okruhu již začínáme připlavávat pomalejší plavce, kteří absolvují verzi Oravamana na tratích 1 – 26 – 8km a vystartovali 10minut za hlavním závodem. Prostoru je však dost a již si na kontaktní plavání začínám zvykat. Vodu opouštím v čase 27:19min.Jsem však úplně v pohodě, a to je v této fázi závodu důležité.

Cyklistika – celkem 86km s převýšením téměř 1 900m bylo natočeno na jedné plně uzavřené silnici z Liptovské Sielnice do Oravice. Jelo se tam, zpět a do T2 v Zuberci. Celkem na nás čekalo 5 stoupání s několika 12%stojkami. Závod je vypsán jako bezhákový, takže závodníci mezi sebou mají držet rozestup 10m. Prvních 5km bylo po relativní rovině. Na nic jsem nečekal, a jak je mým zvykem hned do plných. V prvním stoupání se však karty mění. Záhy jsem dojet Honzou a jde na špic. Od této chvíli vytváříme „nerozlučnou dvojici“, kde jsou role jasně stanoveny. Honza tahá kopce a já mám roviny/sjezdy. Oba si uvědomujeme, že závod se pravděpodobně v cyklistice rozhodovat nebude a navzájem si můžeme pomoci. Jedeme tedy rozumně a rozkousáváme se po trati. Po nějakých 28km se konečně dostáváme do vesnice Zuberec. Před námi jsou poslední 2 kopce. Pravidelně občerstvuji, piju, hlídám si tempo a v rámci možností se cítím dobře. Počasí nám opravdu přeje a já si chrochtám. Je teplo, minimální vítr a jasná obloha. Do depa přijíždím jako průběžně 1. závodník a zajíždím i nejrychlejší cyklistický čas 2:46:40.

Běh – jeden okruh s teoreticky strašně jednoduchou tratí. Z depa ve výšce 820 m.n.m. vyběhnete na Brestovou 1 934 m.n.m. a poté již prakticky stále klesáte do cíle s jedním brdkem před cílem na zahřátí. Prvních 1,5km je ještě relativně v pohodě, ale poté to začalo. Stojka jako prase. Běh přechází v klus a ten se velice rychle mění v chůzi. No nic, nějak se nahoru dostat musím a tak dle možností terénu kombinuji chůzi s klusem. Nevěřil bych, že při chůzi jsem schopen držet ANP a to po dobu téměř 60minut. Kameny střídají kořeny, suť částečně zpevněné cesty a kopec stále nemá konce. Snad 10x zakopávám a rukama se odrážím od země. Na kilometráž raději nekoukám a měním display na nadmořskou výšku. Nečekaně nejvíce limitující jsou bolesti svalů podél bederní páteře. Na chůzi v předklonu s oporou rukou o kolenní klouby nejsem zvyklý a začínám pociťovat specifika tohoto závodu. Ale zastavovat nemám v plánu. Závěrečných 300 výškových metrů již bylo možná nejhezčích z celého závodu. Vybíhám z lesa a otvírá se přede mnou výhled na Oravu. Mám ho sice lehce v mlze i přes panující krásné počasí, ale hřebenový běh si opravdu užívám. Kolemjdoucí turisté s uznáním povzbuzují a dodávají energii. Nakonec se jako první dostávám na vrchol nejvyšší hory tohoto závodu. Nahoře se ohlížím a vypadá to dobře, za mnou je díra, takže jsem pravděpodobně náskok navýšil. Bezhlavě se pouštím do kamenitého sběhu hřebenovky na Predný Salatín ve výšce 1 624m. Tohle byla fakt PECKA!!! Naštěstí po křečích ani náznaku a boty perfektně drží, silničky by byla opravdu sebevražda. Cedule 5km do cíle mě ujistí, že závod bude rozhodně kratší než 21km a jsem za to rád! Kilometry naskakují a za mnou stále nikdo. Nevýhodou prvního je, že absolutně netuší, jaká je situace za ním a tak nemohu úplně polevit. Preventivně do sebe dávám na běhu již druhý gel a zapíjím zbytky vody. Závěrečnou občerstvovací stanici 2km před cílem vítám všemi deseti. Konečně na chvíli zastavím, kopnu do sebe 2 kelímky coly a raději doplním zásoby vody ve vestě. Za stálého ohlížení dokončuji závěr závodu. Když již slyším reproduktory s hudbou a hlas Vlada, jsem přesvědčen o svém vítězství. Dokázal jsem to!!! Závod, který jsem chtěl zažít, a o kterém jsem toho tolik slyšel, mě nezlomil. Ba naopak dokázal jsem zde udolat všechny své soupeře a zvítězit.